Ruská šavle, 1881

Katalog č.4135

Historie šavlí: Historický původ šavle není zcela jasný. Nejpravděpodobnějšími vynálezci nejstaršího typu šavle jsou však turkické a mongolské kmeny. V Asii byla šavle během 6. stol. přejímána od kočovných Turkutů do Persie, poté co obě říše společně zničili stát Hefthalitů (tzv. bílých hunů) a poté, co získali společnou hranici se ze spojenců stali nepřáteli. V Persii šavle následně zdomácněla a jejím perským prototypem se stal šemšír. Šemšíry jsou typické výrazným zakřivením poměrně štíhlé čepele. Z Persie postupovala šavle dále do sousední Indie, kde dostala typickou rukojeť s terčovou hlavicí, do té doby v Indii užívanou pro indický rovný meč zvaný Khanda. Tato indická šavle nese název "talwar". Dále se šavle šířila postupem turkických kmenů, především Seldžuckých turků na Arabský poloostrov a do Anatolie. Odtud pak do celého islámského světa. Jiný postup šavle byl přez Chazarský kaganát a od tud skrze kočovné uherské kmeny, jež se odpojily z kaganátu dále do Evropy, až do Panonie, kde se Uhři pod vedením Arpáda usadili po rozpadu Velkomoravské říše. Šavle užívané tehdejšími Maďary, jako poboční zbraň (primární zbraní byl luk), byly sice jednosečné (jednostranně broušené), ale s poměrně rovnými čepelemi. Dále se šířili s turkickými kmeny kočovných Bulharů jižně na Balkán, a prostřednictvím Kumánů připojujících se k Uherskému království a k pohraničním oblastem Kyjevské Rusi, již se zavázali chránit. V těchto oblastech zůstala být užívána i nadále. Dále byla posílena její přítomnost vpády Mongolů ve 13. stol. a dále následnickými tatarskými státy po rozštěpení Zlaté hordy. V Uhrách, jež se v průběhu staletí značně poevropštily proniká šavle opět za vpádu Osmanů (ti užívali především šavle typu kilič, která byla typická pérkem - rozšíření čepele u hrotu s osazením na tupé straně čepele, toto rozšíření čepele v poslední čtvrtině její délky mělo dodávat hrotu větší těžkopádnost při seku a tím i průraznost, Tataři jej nazývali yelmán, navíc byl jelmán broušen oboustraně, to kvůli sekům hrotem, jejž v bojových technikách Turci hojně využívali, aby se zakřiveným koncem čepele dostali za soupeřův kryt a zasáhli tak hrotem, nebo ostrým jelmánem soupeřovu ruku) především v 16. stol. V té době je rozšířena také po celé Polskolitevské říši, již připadla značná část bývalé Kyjevské Rusi. Zde zůstala šavle i nadále ve službách Kozáků i po Chmelnického povstání. Uherští husaři a polští huláni (původně tataři ve službách polského krále) se pak stali vzorem lehké jízdy, již později využívali i ostatní evropské armády a tak pro své praktické využití jízdou získala na popularitě i v zemích západní civilizace, včetně tehdejšího amerického kontinentu. Evropské šavle dostaly navíc ochranu záprstí jejího nositele v podobě řetízku vedoucího od konce záštity na straně ostří, až po hlavici na konci jílce. Dalším druhem ochrany pěsti před seky protivníka byl záštitný oblouk užívaný též u kordů a mečů novověku. Tak například vypadaly francouzské pěchotní šavle "briquet", jež měly celou rukojeť odlitou z bronzu, včetně záštitného oblouku, jenž v té době nahrazoval středověkou záštitu (což byla pouze příčka chránící ruku, u templářských mečů tak například tvořila rovněž symbol kříže). K záštitným obloukům bývaly někdy připojovány další úpony rozšiřující ochranu kolem zbytku nechráněné pěsti. Za Rakousko-Uherska pak převažovaly na místo záštitných oblouků ochrané koše, jež se odlišovaly od pouhého oblouku tím, že tvořily širší placatou ochranu pěsti. Tyto ochrané koše zůstaly šavlím i u současného sportovního šermu. Velmi rozšířená byla šavle v 19. století v době napoleonských válek.

Dnes je používána v závodním šermu a některými armádami (např. v armádě ČR je používána praporčíky a důstojníky ke slavnostním uniformám šavle vzor 24/200?, která je téměř totožná s předválečnou čs. šavlí vzor 1924. Chvíli byla šavle používána i jednotkou hradní stráže.)

zdroj: wikipedie.cz