Ruční granát jako zbraň je explozivní bomba vyrobená obvykle ze železa (ale může být i z hlíny, skla či v novější době i plastu) naplněná trhavinou a u pozdějších typů opatřená „zapalovačem“ (inicializační rozbuškou). Vojenské využití granátu jako zbraně lze datovat do první poloviny 16. století, přičemž v dalším století došlo k jejich všeobecnému rozšíření. Byly použity např. při obléhání Vídně r. 1683. V 17. století byl granát tvořen malou litinovou koulí, která byla naplněna střelným prachem a opatřena krátkou zápalnicí. Takovéto granáty byly určeny pro boj z blízka, při hájení pevností, průlomů v opevnění (byly také nazývány hradební) a na cíl byly házeny pouze silou paže bojovníka. Právě pro svou fyzickou náročnost byly pro používání granátů zvlášť vybíráni vojáci – silní a vysocí - granátníci.
Granátníci byli elitou mezi pěchotou, mohli být úspěšní jak v boji na dálku, tak tváří v tvář. Kromě toho jimi vržený granát dokázal poškodit nepřátelskou budovu. Váha granátu se pohybovala mezi 1-2 kg. Trhavina uvnitř se zapalovala doutnákem, který trčel ven z těla granátu. Granátníci je nosili ve speciálních brašnách a odhození granátu se zapáleným doutnákem vyžadovalo správné načasování. V důsledku nehod při jejich odhazování se omezilo používání granátů asi od poloviny 18. století.
Rozvoj palných zbraní a taktiky boje prakticky vytlačil granáty z výzbroje až do doby rusko – japonské války 1904 – 1905. Mohutným impulsem pro rozvoj ručních granátů se staly boje první světové války.