Kanon USA 1861

Katalog č.421

Kanón (z italského canna (roura) koncovkou -one) je dělo určené k přímé palbě. Používá se k ničení odolných pohyblivých cílů. Kanón se vyznačuje dlouhou hlavní (27 až 80 násobek její ráže, výjimečně i více) a tím pádem vysokou počáteční rychlostí střely (700 - 1500 m/s). Také tlaky uvnitř hlavně jsou vysoké, a proto jsou kanóny při stejné ráži masivnější než houfnice.

Historické kanóny měly hladký vývrt hlavně a nabíjely se jejím ústím. Současné kanóny jsou vybaveny závěrovým mechanismem, který umožňuje hlaveň zezadu otevřít, vložit nový náboj a zase hlaveň bezpečně uzavřít. Vývrty současných kanónů jsou opatřeny drážkami stočenými do závitu (drážkovaný vývrt hlavně), které mají za úkol střelu roztočit kolem její osy a tím jí zajistit stabilitu při dalším letu. Výjimku představují moderní tankové kanóny, které jsou opatřeny hladkým vývrtem a používají střely stabilizované křidélky v jejich zadní části.

Do historických kanónů se samostatně nasypal střelný prach (později se vkládaly papírové či látkové pytlíky naplněné prachem) a poté vsunula střela. U současných kanónů menších ráží se používají jednotné náboje, tj. nábojnice s nasypaným prachem a vsazenou střelou a zápalkou. U kanónů větších ráží se používá dělené střelivo - samostatně se vloží střela a poté polospalitelná nábojnice nebo pouze výmetná slož ve tvaru válců - obvykle z lisované nitrocelulózy.

zdroj: wikipedie.cz